Chci vědět všechno

Milan Kundera

Pin
Send
Share
Send


Milan Kundera (IPA: ˈmɪlan ˈkundɛra) (1. dubna 1929 -) je český a francouzský spisovatel českého původu, který žil ve vyhnanství ve Francii od roku 1975, kde se stal naturalizovaným občanem v roce 1981. On je nejlépe známý jako autor Nesnesitelná lehkost bytí, Kniha smíchu a zapomnění, a Vtip. Nejznámější je jeho kombinace erotické komedie a kritika českého komunistického režimu. V Kunderově práci je erotika, akt individuální intimity, prostředkem odporu vůči represivní povaze režimu.

Kundera se zúčastnil Pražského jara 1968, období „socialismu s lidskou tváří“, ale poté, co bylo rozdrceno sovětskou invazí, byl propuštěn ze svého učitelského postu a ze strany odstraněn. Kvůli cenzuře komunistické vlády Československa byly jeho knihy zakázány z jeho rodné země a to zůstalo až do pádu této vlády v Sametové revoluci v roce 1989.

Kundera napsal v češtině a francouzštině. Reviduje francouzské překlady všech svých knih; proto se nepovažují za překlady, ale za originální díla.

Život

Kundera se narodil v roce 1929 do rodiny střední třídy. Jeho otec Ludvík Kundera (1891-1971), kdysi žák skladatele Leoše Janáčka, byl významným českým muzikologem a klavíristou, který v letech 1948–1961 působil jako vedoucí Janáčkovy hudební akademie v Brně. Milan se naučil hrát na klavír od svého otce, později studoval muzikologii a hudební kompozici. Musikologické vlivy a odkazy lze nalézt v celé jeho práci; dokonce zašel tak daleko, že do textu zahrnul poznámky, aby to zmínil.

Kundera patřila ke generaci mladých Čechů, kteří měli s předválečnou demokratickou Československou republikou malou nebo žádnou zkušenost. Jejich ideologie byla velmi ovlivněna zkušenostmi z druhé světové války a německé okupace. Ještě ve svých dospívajících letech se Kundera připojil ke Komunistické straně Československa, která se chopila moci v roce 1948.

Kundera ukončil střední školu v Brně v roce 1948. Vystudoval literaturu a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po dvou termínech přešel na Fakultu filmu Akademie múzických umění v Praze, kde se poprvé zúčastnil přednášek o režii filmu a psaní scénářů. V roce 1950 byla jeho studia krátce přerušena politickým zasahováním.

V roce 1950 byl spolu s dalším spisovatelem Janem Trefulkou vyloučen ze strany za „protistranské aktivity“. Trefulka popsal incident ve své novele Pršelo jim štěstí (Na nich pršelo štěstí, 1962). Kundera také využil incident jako inspiraci pro hlavní téma jeho románu Žert (Vtip, 1967).

Po ukončení studia v roce 1952 ho Filmová fakulta jmenovala docentem světové literatury. V roce 1956 byl Milan Kundera přijat zpět do strany. V roce 1970 byl podruhé vyloučen. Kundera byl spolu s dalšími reformními komunistickými spisovateli, jako je Pavel Kohout, zapojen do Pražského jara 1968. Toto krátké období reformních aktivit bylo zničeno sovětskou invazí do Československa v srpnu 1968.

Kundera zůstal odhodlán reformovat český komunismus, a vehementně argumentoval v tisku s Václavem Havlem, radil všem, aby zůstali v klidu, a prohlašoval, že „zatím nikdo není zavřen kvůli svým názorům“ a „význam pražského podzimu může být nakonec větší než to Pražského jara. “ Nakonec se však Kundera vzdal svých reformních snů a v roce 1975 se přestěhoval do Francie. Od roku 1981 je francouzským občanem.

Práce

Ačkoli jeho časná poetická díla jsou stabilně prokomunistická, zdá se, že kontroverzní výpověď rezonuje v Kunderových dílech, v nichž jsou informátoři, zlost, morální relativismus. Mohlo by to také pomoci vysvětlit jeho publicitu-plachý samotářství, i když jiní moderní autoři, jako je J.D. Salinger a Thomas Pynchon, jsou (nebo dokonce více) samotáři.

Ve svém prvním románu Vtip, podal satirický popis povahy totality v komunistické éře. Kundera rychle kritizoval sovětskou invazi v roce 1968. To vedlo k jeho černé listině v Československu ak zakázání jeho děl. V roce 1975 se Kundera přestěhovala do Francie. Tam publikoval Kniha smíchu a zapomnění (1979), která hovoří o tom, že čeští občané různě oponují komunistickému režimu. Kniha je neobvyklou směsicí románu, sbírky povídek a autorských úvah a dala tón jeho exilovým dílům.

V roce 1984 publikoval Nesnesitelná lehkost bytí, jeho nejslavnější dílo. Kniha kronikovala křehkou povahu osudu jednotlivce a to, jak se život, který kdysi žil, možná vůbec nikdy nežil, protože neexistuje možnost opakování, experimentování, pokusů a omylů. V roce 1988 vydal americký režisér Philip Kaufman filmovou verzi románu.

Přestože byl film pokládán za mírně úspěšný, Kundera byla z toho rozrušená. Od té doby zakázal jakékoli úpravy svých románů. V roce 1990 publikoval Kundera Nesmrtelnost. Román, jeho poslední v češtině, byl kosmopolitní než jeho předchůdci. Jeho obsah byl více výslovně filozofický, stejně jako méně politický. To by dalo tón jeho pozdějším románům.

Kundera opakovaně trvala na tom, aby byla považována spíše za spisovatelku, než za politického nebo disidentského spisovatele. Politický komentář z jeho románů zmizel (konkrétně od roku 2007) Kniha smíchu a zapomnění), s výjimkou vztahu k širším filozofickým tématům. Kunderův styl beletrie, prokládaný filozofickou odbočkou, velmi inspirovaný romány Roberta Musila a filozofií Nietzsche,1 je také používán autory Alain de Botton a Adam Thirlwell. Kundera se inspiruje, jak poznamenává dost často, nejen od renesančních autorů Giovanniho Boccaccia a Rabelaise, ale také od Laurence Sterneho, Fieldinga, Denise Diderota, Musila, Witolda Gombrowicze, Hermanna Brocha, Franze Kafky a Martina Heideggera.

Rovněž se věnuje hudebním záležitostem, analyzuje českou lidovou hudbu, cituje Leoše Janáčka a Bartoka. Dále do textu interpoluje hudební výňatky (například v Vtip), nebo diskutuje o Schoenbergovi a atonalitě.

Původně psal česky. Od roku 1993 napsal své romány ve francouzštině. V letech 1985 až 1987 provedl revizi francouzských překladů svých dřívějších děl. Výsledkem je, že všechny jeho knihy existují ve francouzštině s autoritou originálu. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků.

Styl psaní a filozofie

Kunderovy postavy jsou často explicitně identifikovány jako figury jeho vlastní fantazie, komentující první osobu k postavám v příbězích zcela třetí osoby. Kundera se více zajímá o slova, která tvarují nebo formují jeho postavy, než fyzický vzhled postav. Ve své beletristické tvorbě Umění románu, říká, že představivost čtenáře automaticky dokončí vizi spisovatele. Jako spisovatel se chce zaměřit na to podstatné. Pro něj podstatné nezahrnuje fyzický vzhled ani vnitřní svět (psychologický svět) jeho postav.

François Ricard navrhl, že Kundera píše s celkovým dílem v mysli, spíše než omezovat jeho nápady na rozsah jen jednoho románu najednou. Jeho témata a metadata existují v celém díle. Každá nová kniha vyjadřuje nejnovější etapu jeho osobní filozofie. Některá z těchto meta-témat jsou exil, identita, život za hranicemi (za láskou, nad uměním, za vážností), historie jako neustálý návrat a potěšení z méně „důležitého“ života (Francois Ricard, 2003).

Mnoho postav Kundery je zamýšleno jako expozice jednoho z těchto témat na úkor jejich plně rozvinutého lidstva. Specifika ve vztahu k postavám bývají spíše neurčitá. V románu se často používá více než jedna hlavní postava, a to i do té míry, že zcela zruší charakter a obnoví děj se zcela novou postavou.

Jak řekl rozhovoru s Philipem Rothem v rozhovoru Vesnický hlas: "Intimní život je chápán jako osobní tajemství, jako něco cenného, ​​nedotknutelného, ​​základ něčí originality."2

Kontroverze

13. října 2008, český týdeník Respekt významně propagoval vyšetřování prováděné Českým institutem pro studium totalitních režimů,3 který údajně Kundera odsoudil policii mladého českého pilota Miroslava Dvořáčka. Obvinění bylo založeno na zprávě policejní stanice z roku 1950, která jako informátora uvedla „Milana Kunderu, studenta, narozeného 1.4.1929“. Cíl následného zatčení Miroslav Dvořáček uprchl z Československa poté, co byl nařízen připojit se k pěchotě po očištění letecké akademie a vrátil se do Československa jako západní špion. Dvořáček se tajně vrátil do studentské koleje bývalé milenky kamarádky Ivy Militké. Militká chodila (a později se oženila) s spolužákem Ivanem Dlaskem a Dlask věděl o Kunderě. V policejní zprávě se uvádí, že Militká řekl Dlaskovi, který řekl Kunderovi, který řekl policii o přítomnosti Dvořáčka ve městě. Přestože komunistický prokurátor požadoval trest smrti, byl Dvořáček odsouzen na 22 let (stejně jako obvinění z 10 000 korun, propadnutí majetku a zbavení občanských práv) a nakonec skončilo ve službě 14 let v komunistickém pracovním táboře, z toho někdy strávil v uranovém dole, než byl propuštěn.4

Po Respekt je zpráva (což samo o sobě upozorňuje na to, že Kundera neznal Dvořáčka), Kundera popřel, aby se Dvořáček obrátil na policii,4 uvedl, že ho vůbec neznal, ani si nedokázal vzpomenout na Militskou. Toto odmítnutí bylo vysíláno v češtině, ale je k dispozici v anglickém přepisu pouze ve zkrácené parafrázi. 14. října 2008 Archiv bezpečnostních sil České republiky vyloučil možnost, že by tento dokument mohl být falešný, ale odmítl o něm provést žádnou interpretaci.5 (Vojtěch Ripka pro Ústav pro studium totalitních režimů řekl: „Existují dva nepřímé důkazy o policejní zprávě a jejím podsouboru, ale my si samozřejmě nemůžeme být stoprocentní jisti. Pokud nenajdeme všechny přeživší, což je, bohužel, nemožné, nebude úplné, “dodal, že podpis na policejní zprávě odpovídá jménu muže, který pracoval v příslušné sekci Národní bezpečnostní sbor, a na druhé straně, že chybí policejní protokol.5)

Dvořáček nedávno prohrál mrtvici a stále věří, že ho zradila Iva Militká; jeho žena řekla, že pochybovala o „takzvaných důkazech“ proti Kunderovi.6 Dlask, který podle policejní zprávy řekl Kunderě o přítomnosti Dvořáčka, zemřel v 90. letech 20. století. Řekl své manželce Militké, že zmínil Dvořákovo příjezd do Kundery. Dva dny poté, co byl incident široce propagován, byl protinávrh podán literárním historikem Zdeňkem Pešatem. Řekl, že Dlask je informátorem případu, a Dlask mu řekl, že „informoval policii“.7 Pešat, tehdejší člen pobočky Komunistické strany Československa, uvedl, že věří, že Dlask informoval Dvořáčka, aby chránil svou přítelkyni před sankcemi za to, že byl v kontaktu s provokatérem agenta.7 Protože se jméno Kundery stále objevuje jako informátor policejní zprávy, zůstává zde stále otevřená možnost, že Kundera informovala o Dvořáčka policii (a nikoli pobočku Komunistické strany) odděleně od Dlasku, nebo byla dlaskem zřízena k provedení činu. sám.

Německé noviny Die Welt porovnal Kunderu s Günterem Grassem, nositelem Nobelovy ceny, který byl v roce 2006 odhalen, že sloužil ve Waffen-SS ve druhé světové válce.8

Dne 3. listopadu 2008 přišlo na obhajobu Milana Kundery jedenáct mezinárodně známých spisovatelů. Mezi romanopisce, kteří podporovali Kunderu, byli Salman Rushdie, Philip Roth, Carlos Fuentes, Gabriel García Márquez, J. M. Coetzee, Orhan Pamuk, Jorge Semprun a Nadine Gordimer. Mezi signatáři byli čtyři laureáti Nobelovy ceny.9

Dědictví

V roce 1985 získala Kundera cenu Jeruzaléma. Jeho adresa přijetí je vytištěna v jeho sbírce esejí Umění románu. Také se říká, že byl považován za Nobelovu cenu za literaturu.10 V roce 1987 získal Rakouskou státní cenu za evropskou literaturu. V roce 2000 získal mezinárodní cenu Herder. V roce 2007 získal Cenu české státní literatury.11

Bibliografie

Poezie

  • Muž: Široká zahrada (Člověk zahrada širá) (1953)
  • Poslední květen (Poslední máj) (1961) -celebrace Julia Fučíka
  • Monology (Monologie) (1965)

Eseje

  • O sporech dědičnosti (1955)
  • Umění románu: Cesta Vladislava Vancury k velké epopeji (Umění románu: Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou) (1960)
  • Český úděl (1968)
  • Radikalismus a exhibicionismus (Radikalismus a exhibicionismus) (1969)
  • Ukradený západ nebo Tragédie střední Evropy (Únos západu aneb Tragédie střední Evropy) (1983)
  • Umění románu (L'art du Roman) (1986)
  • Testaments Betrayed (Les testaments trahis) (1992)
  • D'en bas tu humeras des roses (vzácná kniha ve francouzštině, ilustrovaná Ernestem Breleurem) (1993)
  • Opona (Le Rideau) (2005)
  • Kastrující stín svatého Garty (český překlad části Les testaments trahis) (2006)

Drama

  • Majitel klíčů (Majitelé klíčů) (1962)
  • Dva uši, dva svatby (Dvě uši, dvě svatby) (1968)
  • Blunder (Ptákovina) (1969)
  • Jacques a jeho pán (Jakub a jeho pán: Pocta Denisu Diderotovi) (1971)

Beletrie

  • Vtip (Žert) (1967)
  • Laughable Loves (Směšné lásky) (1969)
  • Sbohem Waltz (Valčík na rozloučenou) (Původní překladový název: Rozloučená párty) (1972)
  • Život je jinde (Život je jinde) (1973)
  • Kniha smíchu a zapomnění (Kniha smíchu a zapomnění) (1978)
  • Nesnesitelná lehkost bytí (Nesnesitelná lehkost bytí) (1984)
  • Nesmrtelnost (Nesmrtelnost) (1990)
  • Pomalost (La Lenteur) (1993)
  • Identita (L'Identité) (1998)
  • Neznalost (L'Ignorance) (2000)

Poznámky

  1. ↑ Webster, nesnesitelná lehkost bytí. Načteno 20. listopadu 2008.
  2. ↑ Současní autoři online, Thomson Gale, 2007.
  3. ↑ //www.ustrcr.cz/en
  4. 4.0 4.1 Times Online, Milan Kundera popírá špionážní špionážní nároky, Bojan Pancevski ve Vídni pro The Times Online UK 14. října 2008. Získáno 20. listopadu 2008.
  5. 5.0 5.1 ČTK, český archiv vylučuje, že by dokument Kundera mohl být falešný. Načteno 20. listopadu 2008.
  6. ↑ Francie 24, Spyova manželka pochybuje o nárokech proti Kunderě. Načteno 20. listopadu 2008.
  7. 7.0 7.1 ČTK, další Čech údajně informoval o agentovi v aféře Kundera 1950. Načteno 20. listopadu 2008.
  8. ↑ CTK, Kunderův případ připomíná Grass's-Die Welt. Načteno 20. listopadu 2008.
  9. ↑ Yahoo News, český spisovatel Kundera dostává podporu od nejlepších spisovatelů. Načteno 20. listopadu 2008.
  10. ↑ Nobelova cena Strážce patří Pinterovi. Načteno 20. listopadu 2008.
  11. ↑ EUX TV, Češi „na počest Kundery“, spisovatele, kterého rádi nenávidí. Načteno 20. listopadu 2008.

Reference

  • Jackson, W.T.H., George Stade a Jacques Barzun. Evropští spisovatelé. Scribners, 1983. ISBN 9780684165943.
  • Magill, Franku. Cyklopedie světových autorů II. Salem Press, 1989. ISBN 9780893565121.
  • Ricard, Francois a Aaron Asher. Agnèsovo závěrečné odpoledne: Esej o díle Milana Kundery. Harper Collins, 2003. ISBN 9780060005641.

Pin
Send
Share
Send